Justin and Billy Cz

I Though I Knew and (Czech) 8

Date: Fri, 10 Dec 2010 12:43:27 +0200 From: ripencc@seznam.cz Subject: I Thought I Knew and (Czech)

Další dobrodružství Justina a Billyho

Kapitola 8

Vypráví Justin

Musím vám říct, že i přesto, že vztahy u nás doma byly v posledních pár týdnech trochu pošramocené a zvláštní, fakticky jsem nebyl připravený na to, co jsem uviděl, když jsem se vzbudil v neděli ráno. Billy ležící vedle mě v posteli nebyl až tak velké překvapení. Ale co to bylo, co z něj šlo tak cítit. Muselo to být ...

Naklonil jsem se nad něj, abych si přičichl zblízka ... jasně, mrdka. Cítil jsem jeho mrdku. Teda přinejmenším jsem si byl poměrně jistý, že byla jeho, takže se mi trochu ulevilo. Kdybych cítil Toddovu mrdku, fakt nevím, co bych dělal. A cigarety. Zápach cigaret. A piva. A kořalky. Byl hnusný. Dokonce i na Billyho standard.

Vstal jsem a netoužil jsem po ničem jiném než po sprše. Jenom noc vedle něj stačila k tomu, že jsem se cítil špinavý. Počítám, že jsem ho vůbec neslyšel, když se vracel. Musel jsem spát příliš tvrdě, takže mě jeho smrad nevzbudil. Naštěstí pro něj, počítám.

Usoudil jsem, že si prostě dám sprchu a vyrazím do školy na schůzku s profesorem Allenem. Byl jsem duševně úplně vyčerpaný. Billym. Profesore ... Joem. Vším.

Profesor Allen držel nás deset studentů kresby v ateliéru asi do dvou do rána, dával nám za úkol malovat rychlé črty. Jednu po druhé. Vůbec jsem nepochopil, co tím sledoval.

V tu neděli jsem byl z jeho deseti studentů jediný, který mířil znovu do ateliéru. Ale na druhé straně jsem měl jistotu, že jsem byl z těch deseti taky jediný, kterého zvažoval pro svůj program.

Když jsem osprchovaný vyšel z koupelny, zamířil jsem do kuchyně udělat si kávu. A tam, spící na pohovce, byl kluk. Andělská tvář. Spal tak mírumilovně na polštáři ... ani nevím, kde ho vzal.

Svým pohybem jsem ho musel probrat, protože když jsem vešel dovnitř a tvrdě se podíval na jeho obličej a chumáč blond vlasů, otevřel oči. Měly fantasticky modrou barvu, takovou jakou jsem miloval, a dívaly se nahoru. Přímo na mě.

"Ty musíš být Justin," řekl, aniž by zvedl hlavu. Hlas měl trochu zastřený a jakoby nejistý. "Doufám, že nevadí, že jsem se vetřel."

"Nevím, kdo jsi nebo proč jsi tady," řekl jsem a snažil jsem se, ať to zní přísně. Ale sám jsem ve svých váhavých slovech slyšel nejistotu a porozumění.

"Já jsem Tom," řekl a konečně se pokusil vstát. Vypadalo to, že má trochu problém sedět. Jako by byl opilý. Nebo zdrogovaný. Pozoroval jsem ho, jak se mu nakonec s veškerou námahou podařilo narovnat. Seděl rovně. Vypadalo to, že kdyby se neopíral o gauč, tak zase spadne zpátky.

"Pařili jsme včera s Billym a vypil příliš hodně piv. Přivezl jsem ho domů, odřídil jsem to sem, protože jsem neměl odvoz. A tak jsem se dostal sem, ale nechtěl jsem si půjčovat jeho auto na cestu domů. I když mi říkal, že můžu. Byl jsem příliš unavený, než abych se s ním hádal, a on byl pěkně navalený. Tak jsem mu řekl, že si ho vezmu. A když byl vedle tebe v posteli, padnul jsem sem."

Nevím proč, ale potřeboval jsem to vědět. "A odkud máš ten polštář?"

"Támhle ze skříně," řekl a zase s jistými potížemi ukázal směrem ke skříni, kde jsme měli kabáty, bundy a takové věci.

Nedávalo to smysl, ale nechtělo se mi s tím klukem hádat. Jak mohl být vlastně starý? "Jsi vůbec dost starý na to, abys řídil?"

Ušklíbl se na mě a řekl, "Je mi 18, kámo. Můžu řídit."

Moc se mi nelíbilo, jak se to vyvíjí, a tak jsem se ho zeptal, jestli chce kafe a pokračoval jsem ve vypravování se. Byl jsem rád, že mi odpověděl, že žádné nechce.

Snažil jsem se toho kluka ignorovat. Koneckonců, nepřišel jsem domů a nenašel ho v posteli s Billym. Když jsem byl připravený odejít, nemohl jsem najít svoje klíče a musel jsem se s tím spícím klukem pobavit znovu. "Kam jsi dal moje klíče?"

"Tvoje klíče?" zeptal se.

"Jo, řídils moje auto. Billy má auto rozbité, tak jsem mu půjčil svoje. Doufám, že na něm není ani škrábanec," podařilo se mi nakonec říct tak hrozivě, jak jsem to od začátku chtěl.

"No ale jestli odjíždíš a je to tvoje auto, jak se dostanu domů?" zeptal se a lovil po kapsách džínů klíče. Podával mi klíče a prosebně se zeptal, "Hodíš mě?"

"To není můj problém," řekl jsem a vyrazil do školy. To si zvládne vyřídit Billy.

Když jsem dorazil do školy, napůl jsem očekával, že profesor Allen na mě bude zase čekat. Ale nečekal. Rozhlédl jsem se po místnosti. Skicy, které rozvěsil v noci, tam pořád byly, i s jeho poznámkami k nim. Žádná nebyla moc pozitivní. Dokonce ani na mých skicách.

Celá ta noc se měla věnovat perspektivě. Málem jsem se z toho zbláznil.

A tak jsem čekal na profesora Allena, opíral jsem se zadkem o výklenek okna, prohlížel si tu trochu stromů a trávy, kterou naše část ve městě situovaného kampusu nabízela. Bylo to takové uklidňující a zároveň smutné.

Snil jsem o tom, jak budeme žít s Billym v luxusu. Cestovat. Potkávat zajímavé lidi. Oblečení. Auta. Peníze. Úspěch. Obdiv ... Ta slova se míhala na billboardech, kolem kterých jsme s Billym svištěli v mém novém Porshe. Jenom tato slova obrovskými písmeny a u nich naše fotky, na obrovských billboardech.

Uvědomil jsem si, že v kanceláři profesora Allena zvoní telefon. Mám pocit, že jsem si ho všiml ve chvíli, kdy zvonit přestal.

Za minutu později začal zvonit znovu. Napadlo mě zjistit, jestli je jeho kancelář otevřená. A pokud ano, mohl bych ten telefon zvednout. Ale než jsem zkusil dveře, už zase přestal zvonit.

Rozhodl jsem se, že dveře stejně vyzkouším. Nevím proč. Prostě jsem byl jenom zvědavý, jestli jsou zamčené. Myslím, že jsem nad tím pořádně nepřemýšlel. Předpokládal jsem ...

Snadno jsem zmáčkl kliku a těžké dubové dveře se skleněnou výplní se otevřely. Jejich váha byla zřejmá, i když se na mohutných pantech otáčely lehce. Minutu jsem stál. Bezmyšlenkovitě zíral dovnitř. Dokázal jsem si jej představit, jak stojí u stolu. Tak přitažlivý. Tak vitální. Tak sexy. Pohrával jsem si v duchu s jeho představou a najednou ...

Crrr... Crrr... Crrr...

Velmi starobylý zvuk zvonku. Který vycházel z elegantního, ale přesto složitě vypadajícího telefonu na jeho stole.

Crrr... Crrr... Crrr...

"Haló?" řekl jsem zkusmo do telefonu, nebyl jsem si jistý, co bych měl vlastně říct. Nebo jestli vůbec můžu něco říct. Co řeknu, že jsem zač? Proč zvedám ten telefon? Málem jsem zavěsil dřív, než mi někdo mohl odpovědět.

"Jo, výborně, Justine. Doufal jsem, že to zvedneš. Že jsi dost chytrý na to, abys zvládl přijmout hovor na té věci. Nějak dneska ráno nestíhám, jak se nám včerejší večer protáhl. Mohl bys prostě přijet sem? Byla by to pro mě velká pomoc."

Co jsem mohl říct jiného než ... "Jasně. Žádný problém. Nebude to trvat dýl než pár minut. Mám něco přinést?"

"Jak pozorné. Ne. Nepotřebuju ... Nebo ano, můžeš vzít smetanu, nebo mléko nebo cokoliv, co si dáváš do kafe. A možná nějakou bagetu. Nejlepší jsou ..."

Než skončil, musel jsem si vzít papír a pero a zapsat si tu sérii drobných pochůzek, kterými mě pověřil. Nikdy bych si nezapamatoval, co všechno mám kde vyřídit.

"Nerad tě nutím do spěchu, ale mám dneska docela nabitý program. Jo a ještě jedna věc. Máš kartu, se kterou jde vybrat z bankomatu? Asi jsem někde založil peněženku a možná budu potřebovat nějakou hotovost."

"Jo, mám," řekl jsem. "Bude 20 dolarů stačit?"

"No řekněme raději 75, ať mám jistotu, ano?"

"Hm, v tom případě vyberu 80. Myslím, že vydává jenom dvacetidolarovky," řekl jsem, přitom jsem byl docela naštvaný a snažil se to maskovat. Neměli jsme zas tolik peněz na vybírání a jestli si je ode mě chce půjčit ... Sakra!

* * *

Než jsem k němu dorazil s tím vším, co po mně chtěl, trvalo to skoro hodinu.

Byl uprostřed oblékání, vázal si kravatu a tak. Řekl mi, ať vyložím snídani na pult, že tam bude za chvíli.

Přišel asi za deset minut už v obleku. Jako obvykle vypadal neuvěřitelně, ale já byl ještě pořád naštvaný ze způsobu, jakým mě zaúkoloval jako nějakou placenou služku.

Posadili jsme se k pultu a pustili se do jídla. Po chvíli ticha nakonec řekl, "Opravdu se za toto ráno moc omlouvám. Program se mi dneska úplně vymkl z rukou a za chvíli musím odjet. Nemyslím, že máme dost času, abych ti mohl něco ukázat, ale možná bychom mohli ..."

Odmlčel se a nechal ten návrh, který vlastně ani nevyslovil, vznášet se ve vzduchu.

Nic jsem neřekl. Nevěděl jsem, co mám říct. Myslel jsem si, že vím, co navrhuje, ale co když jsem neměl pravdu. Co když se mnou nechtěl mít tím či oním způsobem sex?

Ticho viselo mezi námi. Bylo to jako výzva. Kdo se poddá. A kdo vyhraje?

Nakonec řekl, "Možná, že mi tento týden budeš schopný pomoci." Zvedl obočí, snažil se vypadat optimisticky. Vypadalo to ale spíš hloupě.

Ať už byl ten návrh jakýkoliv, reagoval jsem na něj dlouhým tichem. Nakonec se na mě vážně podíval a pokývl hlavou. Výzva byla jasná. Čekal ode mě odpověď a čekal, že bude kladná.

"Mohli bychom si napřed promluvit o té večeři s Billym a se mnou?" zeptal jsem se, doufal jsem, že se tím dostaneme pryč od jeho otázky.

"Ano. Pokračuj. Jistě."

"No, neměli jsme s Billym úplně ideální týden a zatím jsem se ho na to nezeptal. Zajímalo mě, jestli bych ti mohl odpovědět řekněme tak za týden nebo tak."

"Říkals Billymu o plánech, které pro tebe mám? Pro vás oba?" zeptal se.

"Já ..." řekl jsem, a zastavil jsem se hned jak jsem začal. Chystal jsem se lhát, ale po krátké pauze jsem řekl, "Ne."

"Proč?" zeptal se povýšeně. A potom, "Ne. Nech mě hádat. Váš vztah není až tak otevřený, jak jsi mi tady předkládal, co, Justine?"

Znovu jsem se odmlčel. Cítil jsem, jak mi utíká všechno, po čem jsem toužil. Jeho hodiny. Uvedení do světa. Cestování. Příležitosti.

Pevně jsem se na něj podíval. Snažil se mu proniknout do hlavy. Nedokázal jsem to. A nakonec jsem řekl, "Ne. Není. Ale když si s ním promluvím, myslím, že se to může změnit. Nakonec to pochopí."

"Takže chceš ještě týden? Máš ho mít. Máš na to týden, jestli potřebuješ. Klidně dva. Ale pak chci tvoji odpověď."

"Moc děkuju. Myslím tím, že je to od tebe skutečně ohleduplné."

"Žádný problém," řekl. A potom, pořád tím obchodním tónem, dodal, "A teď potřebuju, abys mi vyhonil. Uděláš mě, prosím? A dávej pozor, ať mi neušpiníš oblek."

Jak se může chovat takovým způsobem? Věděl, že se užírám Billym a snažím se nějak vyvážit náš vztah. Řekl jsem mu to snad jasně. Nebo ne?

Tak jak to po mně může chtít? Srdce se mi zastavilo.

Měl jsem jenom dvě možnosti. Mohl jsem říct "ano" a měl jsem prakticky jistotu, že než to všechno skončí, přijdu o Billyho. Nebo jsem mohl říct "ne" a měl jsem prakticky jistotu, že přijdu na tomto světě o všechno na poli úspěchů, uznání a naplnění. Mohl jsem mít všechno. Anebo jsem mohl mít Billyho.

Přemýšlel jsem nad tím po dobu, která mi přišla jako celé dny, ale nemohlo to být víc než vteřinu nebo dvě.

Přemýšlel jsem nad tím, co jsem doposud dělal. S Billym. Jessem. Tedem. Philem a Toddem a tak dál a dál. Jaký je v tom rozdíl? Ten chlap prostě jenom chce, ať mu vyhoním. Čemu to ublíží?

Přemýšlel jsem nad tím, jak těžký byl život s Billym těch posledních pár měsíců. Jak mu nic nepřišlo dost dobré, aby byl spokojený.

Myslel jsem na Billyho. Představoval si ho před sebou. A pak jsem se podíval zpátky na Joea. V tu chvíli jsem měl odpověď. Usmál jsem se na něj úsměvem, ze kterého by se postavil i papežovi. Pak jsem natáhl ruku a pohladil ho po rozkroku. Usmál se. Dokud jsem neřekl tu jedinou odpověď, která mi v té chvíli dávala smysl.

"Je mi to líto, ale nemůžu. Opravdu chci, aby nám to spolu klapalo. A myslím si, že by to mohlo vyjít. Myslím si, že jsem ten člověk, kterého hledáš. Ale zrovna teď potřebuju čas."

"Dovol mi to shrnout," řekl perfektně klidným hlasem, jako kdyby se chtěl ujistit, že správně slyšel, kolik je hodin, "říkáš mi, že mi nepomůžeš se vystříkat ... nebo udělat nebo jak tomu chceš říkat?"

"Ano, pane," řekl jsem a nejistotou se mi zachvěl hlas, jak jsem se snažil, ať zní odhodlaně.

Upravil si vázanku a protáhl si ramena v saku. Otočil se k odchodu. Když otevřel dveře, zastavil se a řekl, "Až budeš odcházet, zabouchni prosím. Promluvíme si zítra."

Pokračování...

Poznámka autora

Toto je druhá kniha série "I Thought I Knew." Knihy není nutné číst v pořadí, i když první kniha chronologicky předchází této. Naleznete ji pod názvem "I Thought I Knew", respektive "I Thought I Knew CZ" v sekci High School.

Postavy v příběhu jsou skutečné. Jména a některé další identifikační údaje byly změněny, abychom zakryli skutečnou identitu popisovaných osob. Majitelem autorských práv původní série "Justin and Billy" je Hardreader, práva na překlad má ripencc. Povídka nesmí být nikde publikována nebo redistribuována, tiskem, elektronicky či digitálně, bez souhlasu autora, respektive překladatele. Autor i překladatel uvítají připomínky a názory čtenářů, autor v angličtině, překladatel v češtině.

Zatímco budete čekat na další epizodu - ať se vám daří. A ať vám stojí! -- H.R.