I Though I Knew and (Czech) 14a
Date: Wed, 12 Jan 2011 23:17:41 +0200 From: ripencc@seznam.cz Subject: I Thought I Knew and (Czech)
Další dobrodružství Justina a Billyho
Kapitola 14, část I
Vypráví Justin
Druhý den ráno se mi nevstávalo z postele snadno. Byl jsem přitisknutý na Billyho horké tělo. Ruku přehozenou přes jeho rameno. Hladil jsem ho po prsou. Tiskl ho blíž k sobě. Po ránu tvrdou kládu jsem měl přitisknutou k jeho pevnému zadku. Když jsem se proti němu otřel ocasem, jemné chloupky na jeho prdeli mě lechtaly. Nedokázal jsem tomu odolat. Moc rád si po ránu pohraju s ocasem.
Vstávání mi neusnadňovalo ani to, že jsme šli spát hodně pozdě. Billy byl nenasytný. A hravý. A potom, ke konci, hodně romantický a emocionální. Až do včerejška mi vlastně vůbec nedocházelo, jak moc ho trápilo to, čím jsme procházeli. Tajemství, která jsme přes sebou měli, ho trhala na kusy. Tajemství, která teď vypadala tak zbytečně.
Když jsme se oba dva udělali potřetí nebo počtvrté, Billy se mě chtěl jen tak dotýkat. Držet mě. Povídal si se mnou. Vzpomínat na věci, které jsme spolu dělali. Prosté věci, jako když jsme se tajně scházeli po škole, aby o nás nikdo nevěděl. Jak jsme se po nocích spolu "učili," se školou to nemělo nic společného. Jeho proud vzpomínek byl snad bezedný. Každá jedna byla pro něj důležitá. A řada z nich byla důležitá i pro mě.
Bavili jsme se o tom, co každý z nás očekává a chce od společného života. Bavili jsme se způsobem, jakým jsme se nebavili nikdy předtím. Přišlo mi to, že poznávám Billyho stránky, o kterých jsem vůbec netušil, že existují.
Už jsem zapomněl, jaké to je jen tak vedle sebe odpočívat. Ruce bezmyšlenkovitě kloužou po těle. Polibky kdykoliv a kdekoliv chceme. Erekce v průběhu večera přicházejí a odcházejí. Dráždění kamaráda. Něha a dotyky ... Když jsme usínali, bylo už opravdu pozdě.
A teď bylo pondělí ráno a já jsem musel vstát a jít do školy. Billy mohl spát ještě další hodinu. V té době už budu čelit Joeovi ... i když dneska to prakticky jistě bude zase profesor Allen.
Doufal jsem, že mi profesor Allen umožní vysvětlit, že jsem změnil názor. Byl jsem připravený. Chtěl jsem to. Opravdu jsem chtěl, aby byl mým mentorem. Dovolí mi vysvětlit, jak se všechno změnilo? Jak je to teď s Billym v pohodě? A jak jsem v pohodě já? Jak se pravidla změnila a že jsme oba zpátky ve hře? Pevně jsem doufal, že ano.
Tak jsem to chtěl a věřil jsem, ale sevřený žaludek mi říkal, ať neočekávám příliš mnoho. Když jsem Joeovi řekl "Ne," výraz na jeho tváři vůbec nevypadal smířlivě.
A tak i když moje srdce, duše i tělo toužily zůstat v posteli s mým miláčkem a pro tento den se vykašlat na celý svět, zvedl jsem nakonec unavený zadek z postele a začal jsem se vypravovat.
* * *
Hodina s profesorem Allenem byla nezajímavá. Asi v polovině mi došlo, že je to prostě nudná hodina a že ani jedno jeho slovo, pohled nebo pohyb nejsou mířeny na mě. Byl jsem na něj tak fixovaný a vázaný, že mi přišlo skoro nemožné, aby se nechoval ... nevím jak. Počítám, že jsem čekal, že mě bude chtít potrestat. Nebo vyděsit. Nebo mi dát najevo, čeho jsem se zřekl. Asi jsem to očekával, protože tak nějak bych se nejspíš choval já.
Asi po půlhodině už jsem byl z těch úvah úplně vyšinutý. Konečně jsem se smířil s tím, že vyučovací hodina je občas prostě jenom vyučovací hodina. Pak už jsem se snažil soustředit, abych se od něj něco naučil, protože bylo skoro jisté, že jako s osobním učitelem už s ním počítat nemůžu.
Konečně zazvonil zvonek na chodbě a ohlásil tak konec prvního bloku výuky. Jako obvykle pokračoval profesor Allen ve výkladu, jako kdyby zvonění neslyšel. Chtěl dokončit myšlenku. Výklad. Když skončil, otočil se k nám zády a začal z nástěnky sundávat příklady kreseb, které používal při výkladu. Ignoroval studenty, jak se vytráceli z učebny.
Zrovna když jsem došel ke dveřím, uslyšel jsem jeho jasný a pevný hlas. "Justine, pokud bys mohl minutku zůstat, rád bych s tebou něco probral."
Srdce se mi zastavilo. Poklesla mi ramena. Byl jsem zrovna k profesoru Allenovi otočený zády, takže nevím, jestli mohl vidět, jaký dopad na mě jeho slova měla. Doufal jsem, že i on je k nám pořád otočený zády. Zády ke mně.
Sebral jsem všechnu ... říkejte tomu jak chcete ... a otočil se k němu. Snažil jsem se stát vzpřímeně. Snažil jsem se vypadat sebejistě a pozitivně. Snažil jsem se nedat najevo tu nejistotu, které jsem byl plný. Pořád stál ke mně zády.
"Jistě," řekl jsem a doufal jsem, že to znělo alespoň trochu nadšeně.
"Pojďme do mé kanceláře," řekl pořád stejně pevným, věcným hlasem.
Šel jsem za ním do kanceláře a postavil se před jeho stůl, zatímco on usedal do křesla. Sotva se posadil, vyhrkl jsem. "Moc se omlouvám za ten včerejšek. Nechtěl jsem to takhle odmítnout. Ale byl jsem v té chvíli prostě zmatený a vystresovaný. Mezitím ..."
Zvedl ruku a přerušil mě. "To je v pořádku, Justine. Nemusíš se omlouvat. Posaď se prosím a uklidni se. Ve třídě jsi vypadal jako uzlíček nervů. Spal jsi vůbec v noci?"
"Omlouvám se. Šel jsem spát pozdě ..."
"Prosím, neomlouvej se. Nemáš zač. Já se chci omluvit za chování, které ti včera určitě přišlo jako nesmírně hrubé a arogantní. Jsem si jistý, žes mě považoval za naprostého neandrtálce."
"Ne, to ne, ..." Profesor Allen znovu zvedl ruku a já byl rád, že to udělal. Nebyl jsem si vůbec jistý, co bych mu v té chvíli vlastně řekl.
"Jestliže tě mám vybrat jako svého jediného žáka, potřeboval jsem tě otestovat. Potřeboval jsem s jistotou vědět, co od tebe můžu a nemůžu očekávat. Věděl jsem, že pokud na tebe budu naléhat příliš, dojdu do bodu, kdy mi řekneš 'Ne.' A tys to udělal. Věděl jsem, že se to stane. Potřeboval jsem jenom vědět kdy, kde a jak."
"S čím jsem ovšem nepočítal je to," pokračoval, "že vztah mezi tebou a tvým přítelem není tak otevřený, jak ses mě snažil přesvědčit."
"To můžu vysvětlit. V té chvíli ..." a znovu tady byla jeho ruka. Přerušil mě.
"Nemusíš nic vysvětlovat. Jenom doufám, že on nebude překážka v tom, aby ses stal tím, čím chci ... tím, čím potřebuju," řekl.
Hrozně jsem se soustředil na to, jak nasměrovat konverzaci k vysvětlení toho, na čem jsme se s Billym domluvili ... co jsme si naplánovali ... takže jsem ani tak neposlouchal jako spíš čekal, kdy bude ten správný okamžik na můj tah.
A pak to přišlo. Profesor Allen se na mě usmál a zhoupl se v křesle. Na tom úsměvu bylo něco úžasného. Vzrušoval mě stejně jako skoro všechno ostatní na tom chlapovi. On to věděl a já to taky věděl. A teď už to věděl i Billy.
I přesto, že jsem byl nervózní, že jsem si nebyl jistý, co říct, přesto jsem ucítil tu touhu, to rostoucí teplo, pohyb v mém rozkroku, když se můj ocas přes tím chlapem probouzel. Před Joem.
Po tom všem, co se den předtím s Billym přihodilo, jsem se cítil provinile. Ale nebyl k tomu důvod. Dělal jsem to, co chtěl. To, na čem jsme se domluvili. Přímo v džínách. Takže ...
"Jsem si jistý, že to všechno dokážu být, pokud mi dáš ještě šanci." Usmál jsem se zpět na něj. Pak jsem sáhl dolů a předvedl mu krátkou show s přerovnáním ocasu. Postřehl to a podíval se mi tam taky. A tak jsem prsty přejel po zřetelné bouli v mých těsných, uplých džínách. Pohladil jsem svoji rostoucí erekci. Ještě tvrdší. A delší. "S Billym jsme se o tom včera večer bavili a u něj je všechno v pohodě, takže ..."
"Tím to bude všechno snazší," řekl profesor Allen. "Mnohem snazší. Věřím, že tentokrát jsi ke mně naprosto upřímný."
"Ano. Naprosto." Nebyl jsem si úplně jistý, kam by to mohlo zajít, ale byl jsem rozhodnutý do toho dát všechno. "Takže pokud je něco, co potřebuješ, něco co pro tebe můžu udělat ..." Doufal jsem, že jsem slovo "něco" nezdůraznil příliš, ale chtěl jsem, aby mě dokonale pochopil. Udělal bych pro něj téměř cokoliv. Zmlknul jsem, potáhl si přes džíny za péro a věnoval mu pohled, který doufám působil svůdně.
"Teď ne, možná později," řekl profesor Allen, pořád to znělo pracovně. Nemohl jsem si ale nevšimnout, že si pohladil vlastní rozkrok. Neviděl jsem, jestli tvrdne, ale doufal jsem, že ano. Pak otevřel šuplík na svém psacím stole, vytáhl obálku a poslal ji přes stůl směrem ke mně.
"Možná by sis to mohl v průběhu dne přečíst a u večeře bychom si o tom promluvili," řekl a zvedl obočí. To zvednuté obočí na něm vypadalo trochu trhle, ale říkal jsem si, že se asi pokouší navrhnout mi něco důvěrného.
"To by bylo skvělé," řekl jsem dřív, než jsem si uvědomil, že pro jiného vyučujícího musím večer dodělávat jeden projekt. "Ale sakra, dneska večer nemůžu. Hodilo by se ti to někdy jindy? Stačí říct ..."
"A co zítra?" přerušil mě.
Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem přikývl. Řekl mi název restaurace, o které jsem v životě neslyšel, a pak mi na kousek papíru napsal čas a adresu.
"Budu tam a díky za všechno," řekl. Měl na mě stejný efekt jako pokaždé. Byl jsem kompletně tvrdý, vystavoval jsem péro a Joe se tím bavil. Tak jsem sáhl dolů a ještě jednou si přes napjatou látku džínů promasíroval ocas ... jen tak, aby nic nepřehlídl ... a usmál jsem se na něj svým nejlepším úsměvem.
Když jsem se otáčel k odchodu, Joe si odkašlal. Zjevně ve snaze získat moji pozornost. Zastavil jsem se a otočil se. Všiml jsem si, jak mi mrkl do rozkroku na trčící ocas a pak řekl, "Nechtěl bys s sebou vzít Billyho?"
"Jasně. Pokud chceš. Budeme moc rádi ..."
"Takže se uvidíme zítra večer." Když jsem konečně odcházel ze dveří, říkal jsem si, že mi ten den nebylo souzeno dokončit snad ani jednu větu.
* * *
Ten den jsem vůbec neměl čas podívat se na ty papíry, které mi profesor Allen dal. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, co by v té obálce mohlo být. Vyučování a konference a projekty mě zahlcovaly. V důsledku Billyho a mého přiznání a následné noci plné divokého šukání a kouření jsem nestihl udělat ani ty věci, které jsem si na minulou noc naplánoval.
Odskočil jsem si domů na rychlé jídlo s Billym než zase půjdu zpět do školy pracovat na projektu, kvůli kterému jsem musel odmítnout večeři s profesorem Allenem. Když jsem vešel do dveří, Billy mi šel naproti a než stihl cokoliv říct, dal jsem mu velikou pusu.
Pak jsem mu řekl, že si myslím, že by s profesorem Allenem mohlo být všechno v pořádku. Zatímco jsem dojídal ohřívanou pizzu od večeře, popsal jsem mu, jak setkání s profesorem Allenem proběhlo. Jak jsem se snažil "dát mu najevo zájem." Jak náš plán funguje. A jak nás oba pozval na zítřek na večeři.
Zatímco jsem mluvil, všiml jsem si, že rukou si pořád hladím péro. Ocas mi tvrdl a jak se zvětšoval, tlačil jsem na něj a třel ho přes látku džínů. Byl jsem tvrdý a pěkně na hraně. Billy si toho prakticky okamžitě všiml a zeptal se mě, jestli nechci pomoct.
"Mohl bych tě vykouřit, než půjdeš zpátky," řekl. Jeho rty vypadaly tak měkce a žádostivě. Vzpomněl jsem si, jak příjemná byla jeho pusa na mém ocasu včera v noci. Věděl jsem, že mi teče z péra a nejspíš jsem měl na džínách pořádný flek.
Billymu v kalhotách tvrdl ocas. Jasně jsem viděl jeho obrys. Jeho nabídka nebyla tak úplně nezištná, ale to její atraktivitu nijak nesnižovalo.
Rozhodně jsem ji ocenil a moc jsem si přál, abych ji mohl přijmout. Ale stejně jako profesor Allen jsem to musel odmítnout. Potřeboval jsem se vrátit k práci.
Když jsem vycházel ze dveří zpátky do školy, vzpomněl jsem si na obálku od profesora Allena. Zeptal jsem se Billyho, jestli by měl čas to přečíst a zjistit, o co jde. Nemyslel jsem si, že by to bylo něco důležitého, ale pak mě napadlo, že by to mohlo mít něco společného s tím výukovým programem. Ale profesor Allen nic takového neříkal. Každopádně, Billy snad bude mít čas to přečíst. Kdyby to bylo něco důležitého, můžeme si o tom promluvit ráno.
* * *
Když jsem konečně skončil s projektem, bylo po půlnoci. Vracel jsem se domů co nejtišeji. Počítal jsem, že Billy už dávno spí v posteli. Záhy jsem zjistil, že sice spí, ale ne v posteli.
Ležel rozvalený na gauči ve svých oblíbených spacích trenkách. Po starém vojenském kufru, který sloužil jako konferenční stolek, měl rozházené papíry od svého úkolu nebo projektu nebo čeho. Všude byly polepené štítkama s poznámkama.
Rozhodl jsem se nechat ho spát tam kde je a potichu jsem si lehl do postele.
Když jsem šel ráno do sprchy, ještě pořád spal na našem rozvrzaném, starém, mrdkou postříkaném gauči. Když jsem vyšel ze sprchy a utíral si vlasy, překvapilo mě, že stojí v koupelně a opírá se o umyvadlo.
Držel v ruce ty papíry s nalepenýma poznámkama a mluvil příliš rychle, než abych ho dokázal sledovat. Začátek jsem nechytil a teď jsem byl naprosto ztracený uprostřed něčeho, co vypadalo jako seznam vzájemně nesouvisejících položek.
"... a auto. Dokonce i auto! Věřil bys tomu?"
Díval se na mě a čekal odpověď, já ale neměl ani nejmenší tušení, o čem to vlastně mluví.
"Profesor Allen ti chce dát auto, kromě příspěvku na bydlení, nábytek a oblečení," říkal Billy, jeho obličej zářil vzrušením. "Kdy měl čas tohle napsat?"
"Nechápu. Začni znovu," řekl jsem a uvazoval jsem si ručník kolem pasu.
Většinu večera Billy strávil čtením dokumentu, který mi dal profesor Allen. Billy říkal, že jde v zásadě o smlouvu o "vzdělávacím programu."
Sice jsem to moc nechápal, ale moje nedělní "Ne" zjevně nezničilo moje šance. A pak jsem si vzpomněl, že před tím, než mi dal tu obálku s papíry, říkal něco o tom, že mě chtěl "vyzkoušet." "Byla to jenom zkouška." nebo "Potřeboval jsem tě vyzkoušet." Co to říkal? Nepamatoval jsem si to přesně.
Ale to muselo být ono. Ta neděle ráno, když nedorazil na dohodnutou schůzku. A pak po mně chtěl, ať dojdu k němu domů. Donesu snídani. Peníze. Udělám ho. Copak to byl všechno test?
A pokud ano, uspěl jsem?
No asi jsem musel uspět, protože přímo přede mnou ležely ty papíry, které mi dal. Papíry psané právničinou, které říkaly, co všechno udělá on pro mě a co se čeká, že bude dělat já. Bylo to jako kontrakt. Dostal jsem to! Podařilo se!
Pokračování...
Poznámka autora
Toto je druhá kniha série "I Thought I Knew." Knihy není nutné číst v pořadí, i když první kniha chronologicky předchází této. Naleznete ji pod názvem "I Thought I Knew", respektive "I Thought I Knew CZ" v sekci High School.
Postavy v příběhu jsou skutečné. Jména a některé další identifikační údaje byly změněny, abychom zakryli skutečnou identitu popisovaných osob. Majitelem autorských práv původní série "Justin and Billy" je Hardreader, práva na překlad má ripencc. Povídka nesmí být nikde publikována nebo redistribuována, tiskem, elektronicky či digitálně, bez souhlasu autora, respektive překladatele. Autor i překladatel uvítají připomínky a názory čtenářů, autor v angličtině, překladatel v češtině.
Zatímco budete čekat na další epizodu - ať se vám daří. A ať vám stojí! -- H.R.